Investor volí pozinkovaný plech právě proto, aby neměl problém s rzí. Platí víc a vybírá osvědčeného dodavatele. A po několika letech se na fasádě nebo střeše objeví známý rudohnědý povlak. Odkud se vzal?

Dobře provedený zinkový povlak dokáže chránit ocel 20, 30 i 50 let. Rezivění pozinkovaného plechu má však téměř vždy konkrétní příčinu, ať už je to špatné zinkování, agresivní prostředí, chyba při montáži nebo nešťastná kombinace kovů. Porozumění těmto příčinám je klíčem k tomu, abyste se problémům vyhnuli nebo je účinně opravili, když už se objeví.

Jak funguje zinková ochrana

Zinek chrání ocel dvěma způsoby současně a právě tato dvojí ochrana je důvodem, proč je tak ceněn. První je fyzická bariéra. Povlak nanášený metodou žárového zinkování při teplotě přibližně 450 °C vytváří těsnou vrstvu o tloušťce od několika desítek až po 100 mikrometrů, která účinně odděluje ocel od kyslíku a vlhkosti podněcujících korozi.

Druhým mechanismem je katodická ochrana. Zinek je reaktivnější než železo, takže se v kontaktu s vlhkým prostředím obětuje jako anoda a koroduje jako první, čímž chrání ocel pod sebou. Tento mechanismus funguje i při nepatrných poškrábáních, ale pokud je povlak vážně narušen nebo zinek vyčerpá svou ochrannou schopnost, je rezivění otázkou času.

Nízká kvalita zinkování – nedostatečná tloušťka povlaku

Norma PN-EN ISO 1461 stanoví minimální tloušťky povlaku, přičemž u plechů nad 6 mm činí nejméně 85 µm. Část zinkoven však vyrábí povlaky tenčí, než se vyžaduje, a tento rozdíl není pouhým okem vidět. Místo 70 µm vzniká 30 µm, což způsobuje, že materiál místo 25 let vydrží pouhých 5 až 7 let.

Ochranou před tímto problémem jsou certifikáty shody s normou a dokumentace potvrzující tloušťku povlaku. U větších zakázek je vhodné zadat nezávislé měření pomocí elektromagnetických tloušťkoměrů, protože poskytují pevná data bez nutnosti povlak ničit.

Podmínky prostředí – sůl, vlhkost a agresivní atmosféry

Zinek si výborně poradí v typickém městském nebo venkovském prostředí, hůře však tehdy, když se podmínky stanou mimořádně agresivními.

Největším nepřítelem zinku jsou chloridy, tedy sůl. Mořská sůl a silniční sůl napadají povlak podobným způsobem, protože chloridové ionty pronikají ochrannou vrstvou a iniciují korozi zevnitř. Plech namontovaný 500 metrů od mořského pobřeží proto zestárne několikrát rychleji než identický plech v horském středisku. Vážným ohrožením jsou také oxidy síry a dusíku přítomné ve vzduchu průmyslových měst, které ve spojení s vlhkostí vytvářejí slabé kyseliny zkracující životnost povlaku až o 50–70 %.

Samostatným problémem jsou místa, kde se hromadí voda, jako jsou vodorovné police plechů nebo montážní prohlubně. Stojatá voda nedává zinku šanci na vyschnutí, které je nezbytnou součástí přirozeného cyklu jeho regenerace.

Poškození povlaku – rýhy, škrábance a nedbalost při zpracování

Plech tažený po betonové podlaze, přiřezávání úhlovou bruskou bez zajištění hran nebo svařování bez následné ochrany svaru jsou klasické chyby, které během několika minut zničí ochranu, jejíž zhotovení trvalo hodiny. Rýha v povlaku není estetický problém, ale výchozí bod koroze.

Poškozené místo ztrácí fyzickou bariéru a elektrochemická ochrana má natolik omezený dosah, že při velkých poškozeních nebo agresivních podmínkách rezivění začíná rychle. Řešením jsou měkké podložky při přepravě a okamžitá ochrana každého poškození zinkovou barvou nebo zinkovým sprejem, protože hodina zanedbání dokáže stát měsíce práce na opravě.

Galvanické spoje – elektrochemické rezivění mezi kovy

Když se dva různé kovy dostanou do kontaktu za přítomnosti vlhkosti, dochází ke galvanické korozi, při níž koroduje reaktivnější kov a chrání méně reaktivní. V případě pozinkovaného plechu se obětí může stát právě zinek.

Klasickým příkladem je pozinkovaný plech spojený měděnými šrouby nebo s nerezavějící ocelí, protože měď a nerezavějící ocel jsou v elektrochemické řadě výrazně méně reaktivní než zinek. Zinek v blízkosti takového spoje rychle degraduje. Aby se tomu zabránilo, používají se izolační podložky z plastu nebo nylonu, butylové pásky a pozinkované šrouby místo měděných. Ve skladu by měly různé materiály ležet odděleně, aby se vyloučilo riziko koroze i při skladování.

Zinková patina – přirozené stárnutí, nebo skutečné rezivění?

Čerstvě pozinkovaný plech časem ztrácí kovový lesk a stává se matným, šedým, místy bílým nebo nažloutlým, což je zcela normální jev. Není to rez, ale zinková patina, tedy tenká vrstva oxidů zinku vznikající v kontaktu s atmosférou. Patina utěsňuje povrch a zpomaluje další oxidaci, a působí tak jako dodatečná ochranná vrstva.

Odlišit patinu od rzi je snadné. Patina je bílá nebo šedá, nezanechává stopy na prstech ani na podkladu. Rez je hnědá nebo oranžová, zanechává stopy a pod ní je vidět degradace kovu. Pokud je po otření ocelovým kartáčem vidět surový lesklý kov, jde o patinu. Pokud jsou vidět důlky a hnědý prášek pronikající do hloubky, je čas zasáhnout.

Jak předcházet rezivění pozinkovaného plechu

Výchozím bodem je volba zinkovny s certifikátem shody s normou PN-EN ISO 1461, protože právě kvalita zinkování rozhoduje o tom, kolik let materiál odslouží bez problémů. Při přepravě chrání povlak před poškrábáním měkké proložky a pryžové podložky a materiál by měl ležet na suchém a větraném místě v dostatečné vzdálenosti od jiných kovů. Ve vlhkém uzavřeném skladu totiž může docházet k bílému rezivění, tedy nekontrolovanému vzniku oxidu zinečnatého bez přístupu vzduchu.

Při montáži by mělo být každé poškození povlaku neprodleně chráněno zinkovou barvou nebo sprejem a spoje mezi různými kovy odpovídajícím způsobem izolovány, aby se vyloučilo riziko galvanické koroze. V pobřežních nebo průmyslových podmínkách výrazně prodlužuje životnost plechu dodatečné lakování epoxidovým nebo polyuretanovým povlakem. Pravidelné čištění po zimě naopak odstraňuje sůl a nečistoty, než stačí způsobit vážné škody.

Jak opravit rezivění pozinkovaného plechu

Čím rychlejší reakce, tím nižší náklady na opravu, proto se nevyplatí otálet ani při drobných známkách koroze. U malých míst rezivění stačí oblast očistit ocelovým kartáčem, odmastit acetonem a nanést zinkovou renovační barvu. Několik zimních cyklů bez zásahu však může z drobného zabarvení udělat nákladný problém, proto je vhodné reagovat okamžitě.

Středně velká poškození vyžadují očištění povrchu úhlovou bruskou do čistého kovu a nátěr základní epoxidovou barvou s přídavkem zinku. Velké oblasti koroze vyžadují buď opětovné pozinkování u specialisty, nebo výměnu plechu. Opětovné pozinkování má smysl u prvků s vysokou hodnotou, u jednodušších je výměna často výhodnější. Ve všech případech je důkladné odmaštění a očištění povrchu naprostým základem, protože barva nanesená na znečištěný povrch po první zimě opadá a náklady zdvojnásobí, místo aby problém vyřešila.